Kompaktní disky znamenaly revoluci v poslechu hudby, v posledních letech ale byly víceméně vytlačeny hudbou prodávanou přes internet. Přesto cédéčka nadále zůstávají běžnou součástí výbavy většiny domácností. Vůbec první CD přehrávač začala 1. října 1982 prodávat japonská společnost Sony.
Prototyp přehrávače nového typu digitálního média představilo Sony na podzim 1981. Nepříliš atraktivní vzhled přístroji vynesl nelichotivou přezdívku Goronta, pocházející z japonského výrazu „goron“, tedy tlustý, nemotorný. Za rozpaky budícím zevnějškem se nicméně skrýval na svou dobu velmi pokročilý produkt s řadou unikátních technických řešení. Na pulty obchodů se první přehrávače dostaly ve značně pozměněné podobě 1. října 1982. Nesly označení Sony CDP-101 a zpočátku byly dostupné výhradně v zemi vycházejícího slunce.
Výroba prvních kompaktů byla zahájena v létě 1982. Z lisovací linky hudební společnosti Polygram v německém Langenhagenu tehdy začalo sjíždět album The Visitors populární švédské skupiny ABBA. Do zahájení prodeje kompaktních disků o čtvrt roku později už měl katalog nahrávek dostupných na CD zhruba 150 položek, převážně z oblasti klasické hudby.
Dostatečně movití zájemci z USA a starého kontinentu si mohli sedm a půl kilogramu vážící aparát odnést z prodejen teprve na jaře následujícího roku. Zato už ale měli na výběr ze dvou typů – jednoho od Sony a druhého od Philipsu.
Aby měl přehrávač smysl, musí být samozřejmě co přehrávat. S vývojem nové generace hudebních nosičů, jež měly nahradit klasické gramofonové desky, magnetonové pásky či kazety začaly společnosti Sony a Philips v 70. letech minulého století. Pokusy s digitálním záznamem na optických discích prováděly obě firmy nejprve odděleně. Teprve v roce 1979 se rozhodly pro společný postup, aby tak zvýšily šanci na prosazení nového standartu. Výsledkem mnohdy bouřlivé nizozemsko-japonské spolupráce byl dokument známý jako Červená kniha. Jde o jakousi „bibli kompaktního disku,“ která specifikuje základní parametry audio cédéček, včetně jejich rozměrů, použité vzorkovací frekvence či maximální hrací doby.
Výroba prvních kompaktů byla zahájena v létě 1982. Z lisovací linky hudební společnosti Polygram v německém Langenhagenu tehdy začalo sjíždět album The Visitors populární švédské čtveřice ABBA. Do zahájení prodeje kompaktních disků o čtvrt roku později už měl katalog nahrávek dostupných na CD zhruba 150 položek, převážně z oblasti klasické hudby.
Cédéčka to zpočátku neměla snadné ani u velkých hudebních vydavatelství, která se obávala, že jim novinka nabourá zavedený trh s vinylovými deskami. Zákazníci navíc malá cédéčka podvědomě vnímali zpočátku jako něco méně hodnotného než velké gramofonové desky. Přes počáteční slabé výsledky se prodej CD v polovině 80. let přeci jenom rozběhl. Posluchači nakonec začali oceňovat fakt, že oproti vinylovým gramofonovým deskám byl kompaktní disk podstatně menší a snadněji se s ním manipulovalo. Na rozdíl od desek se při přehrávání neopotřebovával a záznam tak neztrácel na kvalitě. Novinkou také byla možnost začít přehrávat konkrétní vybranou skladbu a reprodukci kdykoli přerušit a pokračovat skladbou jinou. U klasických desek to také šlo, ale ručně a často se deska poškrábala.
Jestliže v roce 1982 vyprodukovala jediná tehdy existující továrna 400.000 kusů kompaktních disků, o čtyři roky později se jich už po celém světě vyrobilo na 25 milionů. Podobnou rychlostí rostl i počet prodaných přehrávačů, jejichž cenu se v důsledku masové výroby podařilo snížit na přijatelnou úroveň.
Na rozdíl od magnetofonových kazet byla velkou nevýhodou kompaktních disků nemožnost pořídit si jejich kopii. Situace se změnila v roce 1991, kdy se na trhu objevila první zapisovatelná cédéčka (CD-R). O šest let později si zákazníci mohli koupit vylepšenou verzi CD-RW, která umožňovala uložený záznam opakovaně mazat a nahrazovat novým. Levná zapisovatelná cédéčka zasadila smrtící úder systému magnetooptických médií MiniDisc firmy Sony, který je měl nahradit.
CD se stalo katalyzátorem dalších inovací v digitální zábavě, vydláždilo cestu k nástupu DVD a technologie blue-ray. V současné době sice nemá tento nosič stále konkurenci, sílí ale fenomén stahování hudby z internetu, a stále populárnějším je také formát MP3, který umí několikanásobně zmenšit velikost hudebního souboru. Pro hudební znalce je však kvalita poslechu z klasických desek či CD dosud nepřekonatelná.