Počítače už začátkem 90. let minulého století dávno nebyly jen záležitostí nadšenců nebo velkých firem a také jejich vzájemné propojení na dálku mělo v té době za sebou celé dvě dekády vývoje. Zrod internetu v jeho současné podobě pak umožnila práce britského inženýra Timothyho Bernerse-Leeho, který pro Evropskou organizaci pro jaderný výzkum (CERN) vyvinul službu World Wide Web (WWW), původně jako prostředek ke sdílení vědeckých informací. První webovou stránku info.cern.ch zprovoznil před 30 lety, 6. srpna 1991.
„Mělo to být seriózní médium… místo pro spolupráci, komunikaci a sdílení informací,“ vysvětlil konzervativní Angličan záměr svého konceptu, která vznikl jako jakási veřejná nástěnka pro jeho kolegy v CERN. „Když jsem WWW vytvářel, všechny potřebné kousky už existovaly. Nápad s hypertextovým propojením dokumentů měl už Vannevar Bush a Ted Nelson v roce 1945, respektive 1963, Paul Mockapetris vymyslel systém adresných domén a Vint Cerf komunikační přenosový protokol. Jen jsem všechny nápady spojil,“ řekl před lety Berners-Lee se skromností, jež ovšem není na místě – jen spojit existující části totiž nestačilo.
První návrh systému vzájemně propojených dokumentů umístěných kdekoliv v síti představil Tim Berners-Lee v polovině března 1989. K cíli ale vedla ještě dlouhá cesta, během které mimo jiné spolu s Robertem Cailliauem a několika dalšími spolupracovníky navrhl jazyk pro vytváření webových stránek (HyperText Markup Language, zkráceně HTML) a definoval protokol pro přenos stránek internetem (Hypertext Transfer Protocol, HTTP). Při úvahách nad názvem nového programu napadaly Bernerse-Leeho názvy jako Mine of Information (Důl na informace) či Information Mesh (Informační spleť). Nakonec se usnesl na názvu WorldWideWeb (Celosvětová síť). Tento název se posléze v mírně modifikované podobě (s mezerami mezi slovy) stal označením pro celou službu.
První webový prohlížeč, umožňující propojené dokumenty prohlížet a přeskakovat mezi nimi, se jmenoval WorldWideWeb2 (později Nexus), a běžel – stejně jako server – na operačním systému NeXT od firmy Steva Jobse. Berners-Lee ale chtěl, aby na web mohl kdokoli, bez omezení operačním systémem nebo výrobcem počítače. Už během roku 1990 proto začal pracovat na prohlížeči, který by dokázal fungovat na většině tehdy používaných systémů a v lednu 1992 byla k dispozici jeho první stabilní verze. Řádkový prohlížeč, jehož emulátor si dnes mohou zájemci vyzkoušet na oživěné adrese info.cern.ch, dokázal zobrazit jen text a nešlo ho ovládat myší, na všechno byla potřeba klávesnice. Hlavní cíl, tedy funkčnost na všemožných operačních systémech, ale splněn byl.
World Wide Web se díky tomu mohl začít šířit po světě – a také se stát pro běžné uživatele synonymem pro internet, ačkoli se jedná o dvě z principu odlišné věci. Internet je systém vzájemně propojující počítačové sítě na celém světě, zatímco World Wide Web aplikace nebo služba, která na internetu funguje. Tvoří ji obrovské množství stránek, dokumentů a jiných souborů vzájemně propojovaných hypertextovými odkazy. Počet webových stránek se dnes odhaduje na 1,2 miliardy, ovšem valná většina z nich – odborníci hovoří o přibližně 85 procentech – není aktivních. Znamená to, že veškerý webový život se odehrává na zhruba 200 milionech webů.
Mohutný rozmach celosvětové počítačové pavučiny přitom kromě technického vývoje umožnilo i jedno dávné rozhodnutí CERN. Evropská organizace pro jaderný výzkum, jejímž hlavním úkolem je zkoumání tajemství hmoty a provozuje mimo jiné největší urychlovač částic na světě, totiž na jaře 1993 uvolnila patent na systém sdílení informací pomocí webových stránek provázaných hypertextovými odkazy (tedy WWW), takže ho mohli začít zdarma využívat zájemci z celého světa. Zatímco v listopadu 1992 bylo po celém světě 26 serverů, o rok později počet přesáhl pět stovek a koncem roku 1994 už jich bylo deset tisíc. A dnes už jich je na 200 milionů.
Novináři se Bernerse-Leeho v minulosti častokrát ptali, jestli nelituje rozhodnutí poskytnout web uživatelům bezplatně. Vždy se jim přitom dostalo negativní odpovědi. V interview z října 2009 počítačový inženýr, kterého v roce 2004 královna Alžběta II. povýšila do šlechtického stavu, napůl v žertu prohlásil, že zpětné lituje jen jedné věci, totiž rozhodnutí použít dvojité lomítko pro oddělení názvu protokolu od domény webu v adresách stránek. Věcně vzato to nebylo nezbytné a někteří uživatelé si na to prý později stěžovali. Obligátní formulku http:// ale dnes už stejně většina prohlížečů doplňuje do adresního řádku automaticky.
Práci na rozvoji webu se nyní šestašedesátiletý Timothy Berners-Lee věnuje dodnes, ať už coby vysokoškolský profesor, nebo jako předseda organizace World Wide Web Consortium (W3C), která definuje nové a rozvíjí stávající technické standardy webu.