Už v dobách prvních osobních počítačů, kdy začaly vznikat několikapixelové, nicméně masově distribuované hry a jiný software, začínaly se objevovat i snahy o jeho zkopírování bez nutnosti placení. Tato snaha dostat něco za nic ale nezmizela v propadlišti starého milénia, nýbrž se plynule přesunula i do toho nového. V čem je tedy onen problém způsobující softwarovou kriminalitu?
Podoby softwarového pirátství
Kde se bere nelegální software
Softwarová kriminalita neustále bují a stejně jako organizovaný zločin jsou i tyto zdánlivě neškodné praktiky dobře uspořádány tříděním úloh a úkolů v rámci pirátských skupin. Jedni software získají, druzí prolomí ochrany v podobě sériových kódů nebo jiných „zabezpečovaček“ a ti ostatní pak kompletní software v podobě tzv. „releasu“ vypustí do oběhu. Tímto oběhem se zpravidla rozumí privátní torrent trackery, které jim slouží pro rychlou distribuci (někdy i řádově dny či týdny před oficiálním vydáním). Nesmíme ale zapomínat ani na soukromé FTP servery, které jsou velmi populární, nicméně kvůli své „uzavřenosti“ se o nich nedá hovořit jako o běžně dostupném zdroji.
Pokud jste se ještě nesetkali s tzv. „torrenty“ a zajímá vás, o co se jedná a jak to funguje, pak vězte, že jde o p2p (peer-to-peer) technologii, která se používá na distribuci datových souborů (freewaru, demoverzí, trialů, ale zpravidla nelegálního obsahu). Tato technologie funguje na principu malých souborů, zvaných příznačně torrenty. Velikost torrentu se odvíjí od toho, jakou velikost má požadovaný soubor. Je zde také uložena informace, odkud požadovaná data stahovat. Tuto komunikaci ale nemusíte řešit, protože se o vše starají tzv. torrentové programy, jako je uTorrent, Azureus nebo třeba Bitcomet.
Jak se software dále šíří?
Zatímco dosud jsme byli takříkajíc za oponou, kam se běžný stahující uživatel nedostane, nyní se plynule přesuneme tam, kde je mu to důvěrně známo. Odkud se tedy stahuje? Pro primární distribuce stále nejspolehlivěji fungují torrenty, ale problém je v tom, že u tohoto druhu stahování je uživatel odkázán na tzv. „zdraví“ konkrétního torrentu. To bere v potaz množství uživatelů sdílejících konkrétní data, ale též i jakousi „exspiraci“ torrentu. Nové torrenty jdou stahovat velmi rychle, staré torrenty se špatným zdravím mnohdy nejdou stáhnout vůbec. Jakmile se ale software dostane z torrent trackerů do počítače, bývá zpravidla redistribuován dál. Opět se zde objevuje možnost FTP serverů či dalších výměnných souborů typu DC++ nebo Kazza. Ty už však v poslední době ustupují do pozadí a pomalu je vytlačuje „nový“ způsob sdílení dat.
Zdaleka nejpopulárnější novinkou poslední doby jsou z hlediska šíření nelegálního softwaru tzv. „warez boardy“ (diskusní weby), nebo chcete-li komunitní portály, jež se zaměřují na vzájemnou výměnu odkazů. Tyto weby využívají velice jednoduchou, leč zcela účinnou metodiku sdílení přes internetové datové úložny. Každý warez board má sekce jako filmy, hudba, software nebo třeba porno, a v těchto sekcích jsou vytvářena konkrétní témata, do nichž uživatelé umisťují odkazy na stažení konkrétního softwaru. Jednoduché, leč účinné.
Rapidshare a The Pirate Bay nekorunovanými králi
Jestli bychom měli jmenovat někoho, kdo leží v žaludku orgánům pro ochranu duševního vlastnictví úplně nejvíc, pak by to byly bezesporu společnosti The Pirate Bay a Rapidshare.
Zatímco ThePirateBay.org jakožto torrentový tracker figuruje při šíření pirátského obsahu zpravidla v té první fázi, švýcarský Rapidshare se stará hojnou měrou o veliké procento celkové finální distribuce. To se zpravidla děje díky warez boardům, které na svoje stránky umisťují odkazy na nelegální obsah, umístěný právě na Rapidshare.com.
Internetové úložny dat fungují tím způsobem, že zainteresovaná osoba nahraje pomocí speciálního rozhraní konkrétní data (zpravidla zabalená a rozdělená do menších souborů) a odkazy ke všem konkrétním odkazům umístí na board k příslušné hře, filmu nebo třeba hudebnímu albu. Výhodou pro piráty je navíc skutečnost, že obsah ve zpravidla zaheslovaných souborech je téměř neodhalitelný. Takto je pro internetové úložny velmi obtížné kontrolovat legalitu nahrávaného obsahu. Konkrétně u Rapidshare je to myšlenka takřka nemožná, jelikož denní datové transfery probíhající v rámci tohoto portálu jsou tak obrovské, že se je ani nesnažím odhadovat.
Rapidshare má navíc další výhodu v tom, že za určitý měsíční poplatek poskytne tzv. „premium účet“ a nezdržují vás tak zdlouhavé čekací limity. Nenarazíte ani na otravné opisování kódů, které je každému dobře známé například z přispívání do diskusních fór.
Rapidshare se pro svojí velkou oblíbenost dostal do hledáčku ochránců práv distributorů a autorů, kteří na tuto firmu útočí všemi možnými prostředky. Naposledy bylo Rapidshare nařízeno soudem, aby kontrolovalo obsah uploadů, což tato firma pro nerealizovatelnost rázně odmítla. A není se čemu divit. Vždyť stabilní rychlosti a přijatelná cenová politika katapultovaly tuto firmu na výslunní úspěchu a momentálně jí patří 12. místo mezi nejnavštěvovanějšími stránkami světa.
Proč se kopíruje?
Už jsme si rozebrali, jak se nelegální software dostane od samého počátku až na stůl koncového uživatele, ale teprve nyní se dostáváme na samou dřeň problému, a sice: Proč se vlastně kopíruje?
Když z úvahy vypustíme teze, jako že svět je špatný a lidé jsou zlí, nutně se budeme muset zamyslet nad tím, co k tomu tyto lidi vede. Odpověď je jednoduchá a tento termín tady už dnes jednou zazněl – „cenová politika“. Ano, to je ten kámen úrazu. Ať už se podíváme na filmy, hry, software nebo hudbu, veškeré ceny jsou neúměrně naddimenzovány a běžný uživatel si zkrátka nemůže dovolit koupit si vše, co by chtěl. Když budeme jako průměrný plat počítat třeba 15 000 Kč čistého, což mnoho lidí ani nemá, a dále jako jednu z proměnných dosadíme cenu nové počítačové hry, která je cca 1200–1500 Kč, ještě to není tak zlé.
Připočítejme do toho ale ještě například tři nové filmy na DVD (3 x 500-900 Kč) a dejme tomu trojici hudebních novinek (po 400–700 Kč). Pokud tedy budeme brát v potaz byť jen spodní hranice cenových relací a koupíme si dvě hry, tři filmy na DVD a tři CD s hudbou, dostaneme se na 5100 Kč, což je poměrně značný výdaj, když uvážíte, že za všechno se ještě při objednávce přes internet platí poštovné. A to je ještě třeba počítat spoustu výdajů, jako nájem, energie, jídlo, ošacení, doprava atd. Pokud má taková rodina dvě děti, je téměř nemožné si tyto všední kratochvíle dopřát legální cestou, a proto výše jmenovaní raději sáhnou po pirátské kopii, která je vyjde mnohonásobně levněji.
K masovému šíření pirátského obsahu přispívá i plošné zrychlování internetu, rušení přenosových limitů a díky konkurenčnímu boji navíc velmi pěkně klesající ceny. Distributorské firmy si to ale všechno dělají samy. Kdyby nenastavily tak přemrštěné ceny, jejich zboží by se prodávalo v daleko větším množství a všichni by byli spokojeni. Jak si jinak vysvětlit obrovský zájem o budgetová CD a DVD v obchodech za ceny kolem 300 Kč a nebo úspěšné filmové edice, prodávané společně s papírovými deníky? Tyto filmy sice nejsou žádné novinky, ale cena je naprosto přijatelná a tak si tuto koupi mohou dovolit i rodiny, které mají lidově řečeno „hlouběji do kapsy“.
Cenová politika je zkrátka nešikovně nastavená a co si budeme povídat, může za to i pan Gates a jeho Microsoft. Je velice populární na jeho adresu házet všemožnou neopodstatněnou špínu, což dělat nehodlám. Je však pravdou, že jeho od začátku předražené Windows nasadily laťku cen tak, jak je známe dnes. Chápu, že vývoj operačního systému stojí značné úsilí a peníze, ale platit tak nekřesťanské finance za něco, co musíte ošetřovat záplatami, aktualizacemi a chránit dalším drahým softwarem před viry a spyware, je zkrátka trochu drahá záležitost.
Závěr
Co říci závěrem? Softwarové pirátství určitě není v pořádku, ale musíme si uvědomit, že má svoje opodstatněné důvody. Ty vycházejí z přehnaně vysokých cen a nevhodného přístupu distributorů a vývojářských firem k věci samotné. Autorským týmům vysoké ceny logicky nevadí, i když je faktem, že větší část financí jde do kapsy distributorům, kteří mnohdy poskytnou finance na vývoj a tak si svoje zájmy logicky hájí. V otázce novinek na poli softwaru, hudby a filmů by se ale mělo postupovat stejným způsobem, jako u budgetových verzí – zlevnit. Buď tedy jejich ceny snížit na mez únosnou pro obě strany, nebo se zkrátka smířit se skutečností, že pirátství, jakožto takřka nezničitelný fenomén, bude stále „dýchat“, a co víc – bude vzkvétat.