Úpornost některých vizí je až neskutečná. Přesněji jde o úpornost některých vizionářů. Je to profese podobná meteorologům, politikům či bankéřům – totální absence zodpovědnosti za vlastní práci. U posledních dvou profesí navíc dobře placená. Nevyšlo to? Co se dá dělat, ale my jsme to tušili a hlavně zpětně přesně víme, proč došlo k něčemu, co jsme nepředpokládali.
Ivan Ondřej Straka
Ondřej absolvoval obor teoretická
kybernetika na jaderné fakultě
ČVUT. Dříve profesionálně působil
například jako specialista na
softwarové právo v agentuře DILIA,
redaktor časopisu Inside IT, či jako
zástupce šéfredaktora magazínu Click!
Oblíbenými vizemi byly odjakživa bezpapírové kanceláře (objem spotřebovaného papíru od té doby neustále roste, asi je potřeba na tu vizi), konec papírových knih a masivní nástup čteček (první v nedohlednu, druhé pomalu vystrkuje růžky), video on demand (někteří z vás patrně ještě nebyli na světě, když už tato vize byla prakticky skutečností), jemuž se raději dnes říká jinak, a z ní posléze evolucí vzniknuvší interaktivní televize. Dnes je to cloud computing, další název pro něco jako distribuované počítání, klient/server, tenký klient a další.
Interaktivní televize
Zárodek interaktivní televize už je tady pěknou řádku let. První tiskovky u nás jsem zažil v době, kdy LCD a plazmové televizory byly v lepším případě v plenkách. Pak přišel inteligentní dům a Windows Media Center. Už tehdy jsem se marně tázal, k čemu to?
Na otázku, kolik dálkových ovladačů bude k WMC dodáváno, jsem nikdy nedostal odpověď. Stejně jako proč je výhodné, aby děti mohly před odjezdem na dovolenou rozkoukaný pořad hladce přenést na přehrávač v autě, aby o nic nepřišly. Člověk by řekl, že součástí výchovy je vštípit dětem, že nelze mít – a hlavně chtít mít – všechno současně.
Teď se zase tlačí interaktivní televize s podobnými funkcemi jako WMC, ale samozřejmě lepšími. Sledujete film, zaujme vás scéna, kliknutím si zjistíte, kde jste viděli podobnou, jak se jmenuje herec, co v ní hraje, kde hrál ještě, kolikrát je ženatý, kdo navrhl jeho oblečení, kde se dá sehnat něco podobného, kdy poběží nějaký podobný film, jak si stojí akcie, jaké bude zítra počasí, s kým chodí I. Bartošová…
Pěkné? Zajímavé? Asi ano, protože vize zdaleka nekončí. Jdou jednak směrem reklam, jednak směrem podbízení se. Ono to však vyjde nastejno. Interaktivní televize totiž má sledovat záliby diváka, ty vyhodnotí a na základě sledování jeho preferencí mu bude nabízet jak personalizovanou reklamu, tak obsah. Váhal jsem, jestli nenapsat „jak obsah, tak reklamu“, ale ono to opět vyjde nastejno. Už proto, že čím dále více filmů připomíná jen poněkud delší reklamu…
Personalizace obsahu
Personalizování obsahu není, opět, ničím novým. Před lety přišli vizionářští guru s ideou osobních novin, potažmo zpráv podle zaměření uživatele. Je mi až stydno, když musím uvést jeden jediný, a neprůstřelný argument proti. Tím je uzavření se do pověstné věže ze slonoviny, skleněného zámku a podobných bohulibých, pardon – informačnělibých – idejí. Uživatel, který bude sledovat jen to, co ho zajímá, nutně zdegeneruje, protože se k němu nedostanou jiné informace než ty, které chce mít.
Ilustrace výše zmíněného: kdesi jsem četl příběh o člověku, který měl ovocnou zahradu a každý podzim sklidil a uložil jablka. Pečlivě je pak sledoval, denně kontroloval jejich stav, a jakmile narazil na počínající hnilobu, snědl je. Za svůj život tak pozřel 5,5 tuny nahnilých jablek…
Experti se zaštiťují Webem 3.0 a sémantickým vyhledáváním, jehož některé vlastnosti se dají v interaktivní televizi využít, a zřejmě využijí. Zejména jde o vlastnosti sémantického webu, který zavede do panujícího chaosu ve webových stránkách jistý pořádek, pro vyhodnocování preferencí diváka-uživatele nezbytného. Ke slovu přijdou znalostní algoritmy, využívání metadat a další ingredience, to vše promícháno s umělou inteligencí má vést ke kýženým výsledkům.
Vzhledem k tomu, že žádný Web 1.0 neexistoval, ve smyslu vědomé koncepce, a že Web 2.0 byla chiméra postavená na vymezení se vůči Webu 1.0, můžeme být sice plni očekávání, ale spíše se dočkáme toho, že se nedaří a zavede se Web 4.0.
A poslední zatáčka v tomto tobogánu. Rodina se sejde u úžasné interaktivní televize. „Mámo, hele, to je ta, jak hrála v tom… Jo, už vím, koho myslíš, ale ta přece chodí s tím, jak měl tu, co nosila fialové kostýmy. Klikni na to, ať to víme. Hele, nové čipsy TelkaIn, to musíme zkusit. Jé, táto, to je reklama na tu fialovou halenku, co měla ta, jak chodila s tím, co ji pak nechal kvůli té… Koukej, ty čipsy už jsou za polovinu. Hele, konec filmu, o čem to vlastně bylo?“
Blížíme se do cíle
Nezodpovězenou otázkou zůstává, kolik dálkových ovladačů bude mít interaktivní televizor k dispozici. Jinak se diváci servou jako koně. Nebo bude mít každý svou interaktivní televizi, tedy přístroj, který zobrazí najednou několik různých programů. Rodina si nasadí něco jako 3D brýle a bude sledovat se svým dálkovým ovládačem každý to svoje. Zbývá jen vyřešit problém komunikace, aby celý večer nemlčeli.
A nebo spíš ne. Televize je tu totiž především od toho, aby se před ni člověk posadil a pasivně sledoval to, co se mu nabízí. Takový je běžný divák, před obrazovkou usínající, čtoucí si, pletoucí svetr či žehlící košile. Aktivitu od něj čekat nelze. Ani svoji, ani její. Typický divák je totiž dynamicky pasivní.