Když si člověk může informace lehce najít, stává se kvůli tomu chytřejší či hloupější? A co si o sobě sám myslí?
Růst poznání znamená, že nikdo už neobsáhne všechno, musí spoléhat na know-how jiných lidí nebo informace uložené v externích médiích. Kdo dnes umí ručně odmocňovat? Ale proč by měl, když všude kolem jsou k dispozici kalkulačky? Není to podobné jako požadovat obrábění pazourku? Skuhrání o škodlivosti nových technologií tu bylo vždycky, už Platón si stěžoval, jak písmo škodí paměti – samozřejmě kdyby příslušné mudrování nebylo zapsáno, nikdo dnes o tomto názoru ba ani o existenci Platóna nic neví.
Dumat, zda vzhledem k dostupnosti informací zmoudříme nebo zhloupneme, prostě není moc originální. Výzkumníci nyní otázku po efektu snadného přístupu k informacím proto zkusili přeformulovat. Než se ptát, jestli jsme díky hledání na internetu chytřejší nebo hloupější, je zajímavější se podívat, co si vzhledem k tomu sami o sobě myslíme. A než spekulovat, je lepší sehnat si nějaká data a použít empirický přístup.
Studie psychologů z Yale University publikovaná Journal of Experimental Psychology byla uspořádána následujícím způsobem: Dobrovolníci dostávali jednoduché otázky typu fungování zipu. Jedna skupina měla podat odpověď pomocí vyhledávačů, druhá měla k dispozici tištěný zdroj, v němž listovali. Poté účastníci dostali další otázky a měli se vyjádřit ke své kompetenci na ně odpovědět, kvantifikovat, jak se cítí znalí problému apod. Aniž se zkoumala oprávněnost těchto odpovědí, mezi oběma skupinami se ukázal výrazný rozdíl: lidé, kteří v předešlém kroku použili internetový vyhledávač, byli následně mnohem sebevědomější.
Jak výsledek interpretovat? Vyhledávání na internetu je možná tak snadné, že si ani neuvědomujeme, že příslušné informace nemáme v hlavě už předem (tedy: rozmazávají se hranice mezi tím, co víme, a co si myslíme, že víme). A víme-li (myslíme-li si, že víme) toho tolik o tématu x, je logické soudit, že to platí i pro téma y. V knize listujeme delší dobu a během té doby nám dojde, že bez toho bychom odpověď neznali. Při on-line vyhledávání měli lidé naproti tomu pocit, že na odpověď vlastně přišli sami a zapojili vlastní hlavu.
Experiment byl prováděn ve více verzích, když řešení problému bylo různě časově omezeno, zkoumalo se také, zda přesvědčení o vlastních znalostech nějak souvisí i se sebedůvěrou v jiných ohledech. Podrobnosti pomiňme, hlavní závěr se nemění: obsah internetu vnímáme do značné míry jako součást naší vlastní paměti. Nejde jen o to, že zapomínáme, co jsme si museli dohledat a co jsme věděli předem, ale příslušný omyl zobecňujeme i na jiná témata.
Co zde vlastně internet změnil? V minulosti se podobné iluzi snad mohl oddávat třeba zkušený knihovník nebo ředitel, kterému odpověď na cokoliv rychle zjistili podřízení („vlastně jsem si to tak už stejně myslel/věděl“). Nyní si pocit vlastní dokonalosti může snadno užít většina z nás. Na rozdíl od knihovny nebo podřízených vyhledávač navíc obsáhne mnohem více témat, je k dispozici nepřetržitě a odpověď poskytne ihned. Řeč je o současném internetu: před necelými 20 lety v době Yahoo, Altavisty a počátků Seznamu ještě zdaleka tohle všechno nebylo pravidlem, neexistoval Google ani Wikipiedie, člověk si hrál s vyhledávací frází apod.
Lidé jsou vesměs přesvědčeni o své nadprůměrné inteligenci (podobně jako si o sobě většina myslí že jsou nadprůměrně atraktivní nebo nadprůměrně dobří řidiči; většina přitom zjevně nad průměrem být nemůže). Objektivita je spojována s depresí/pesimismem a mírně nekritické vnímání vlastních schopností je považováno za prospěšné – ovšem s důrazem na ono „mírně“.
Autoři studie mj. uvádějí, že přesvědčení o tom, že „tématu už vlastně rozumím“, může ovlivnit (ne nutně negativně) i to, jak děti zvládají školní výuku. Další zajímavý směr úvah: to, jak sami sebe vidíme, ovlivňuje naše ekonomické či politické preference. A nakonec ještě futurističtější otázka: rozlišování naší vlastní a externí paměti by mohly ještě více podlomit implantáty a ovládání přístrojů myšlenkami.