Lidé, kteří reportují „zážitky blízké smrti“, pak mnohdy mají ze smrti menší strach. Nedalo by se to navodit uměle?
Vědci z Barcelonské univerzity publikovali v PLOS ONE studii, jak v tomto ohledu využít virtuální realitu. Vyšli z přesvědčení, že klíčovou roli zde hraje pocit oddělení od vlastního těla – všechny ty pohyby tunelem, pocit, že člověk se pozoruje shora…
Dobrovolník (přesněji řečeno, experimentu se zúčastnily výhradně ženy, což zde ale sotva hraje roli) je tedy umístěn do virtuální reality s příslušným nástavcem hlavy, další senzory se umístily na lokty a kotníky. Nyní šlo o to se do virtuální reality ponořit. Člověk na displeji viděl své končetiny jakoby věrně na lůžku před sebou. Pokud jimi hýbal, senzory to zaznamenaly a model se pohyboval stejně, v závislosti na pohybech hlavy se měnila perspektiva virtuální místnosti. Virtuální tělo tedy začalo být vnímáno jako skutečné. Pak došlo k dalšímu kroku „vnoření“: ze stropu začaly padat míčky, když ťukly do obrazu ruky nebo nohy, senzor na příslušném místě spustil odpovídající reakci v podobě vibrace i do fyzické končetiny. Míčků přibývalo, dalo se s nimi navíc různě pinkat a odrážet je.
Teď náhle přišel moment opuštění těla, kamera před očima začala snímat místnost ze stropu včetně člověka, míčky začaly poskakovat mimo tělo, „vedly člověka ven“. Po několika minutách tohoto „pohledu z pozice třetí osoby“ pak byla virtuální realita ukončena došlo na dotazník. V něm oproti kontrolní skupině strach ze smrti výrazně poklesl. Kontrolní skupinou zde byly ženy, které absolvovaly stejný test ve VR, ovšem pouze jeho první fázi.
Znamená, že si různé stavy blízké smrti můžeme navozovat takto uměle, se všemi pozitivními důsledky a bez rizika? (Uvádět zájemce do klinické smrti a pak je v poslední chvíli zachránit asi v blízké budoucnosti nebude ve vyspělém světě povoleným lékařským zákrokem.)
Zdroj: Sciencemag.cz
