Tak, jako stěží narazíme na organizaci, jež by neprovozovala žádný informační systém, je stejně obtížné najít takovou, kde by podnikový systém nevyústil do přehršle excelovských tabulek. Pokud ovšem někdo takovou firmu zná, ať dá vědět, rozhodně se tam někdo přijede podívat nebo rovnou podá návrh na její zařazení do knih rekordů pana Guinesse.
Můžeme ale o IS, jenž si vypomáhá berličkami Excelu hovořit jako o systému? Funkčnost celku limituje nejslabší fragment. Dialýza v žádném případě nenahrazuje plnohodnotnou funkci ledvin. Co schází podnikům a jejich informačním systémům, že se musí uchylovat k desítkám až stovkám nesystémových tabulek, jež lze libovolně přepisovat a uchovávat v tolika různých verzích, že se v nich nakonec vyzná už jenom kouzelník Žito?
Navrhuji zavedení koeficientu komplexnosti IS, veličiny nepřímo úměrné počtu podpůrných kalkulačních programů a jejich výstupů. I od jeho hodnoty by se například odvíjela cena licencí. Na straně uživatelů by se jistě promítl do nemalých úspor. Nelze ovšem platit plnou cenu za poslední model luxusního vozu, pokud na každé nepřehlednější křižovatce je nutné vystoupit a zdolat ji pěšky.
