David Gewirtz napsal pro ZDNet komentář o tom, že bychom se měli
bránit před přechodem Internetu pod křídla OSN. Ta by získala kontrolu
prostřednictvím jedné ze svých organizací, Mezinárodní telekomunikační
unie (ITU).
Gewirtzova úvaha je samozřejmě psána z amerického pohledu na věc, nicméně její jádro je dobře pochopitelné i v Evropě. OSN je sdružením, kde mají (alespoň občas) převahu darebácké režimy, takže totalitní stát předsedá různým komisím pro lidská práva.
Chceme, aby tedy ITU měla kontrolu nad… čím ale přesně? Doménovým systémem? Přenosovými protokoly? Přidělováním IP adres?
K tomu se samozřejmě vždy dodává, že Internet vznikl jako svobodné
médium, a měli bychom se snažit ho v této podobě zachovat, abychom
nedopadli jako v zemi XY (Číně, Íránu, podle někoho časem v Rusku,
Egyptě…). Tento pohled ovšem, zdá se, opomíjí několik skutečností.
Především, už dnes mají vlády možnost získat docela solidní kontrolu
nad užíváním Internetu ve své zemi. Bill Clinton kdysi při návštěvě
Číny naivně prohlásil, že s tak obrovským množstvím informací si žádná cenzura nemůže poradit. No, může, a to už dávno dost efektivně.
Přitom navíc způsobem, který příliš nezasáhne ekonomické přínosy e-komerce pro příslušnou zemi. Již před pár lety vyšla i u nás kniha Kdo řídí Internet, která příslušné postupy celkem názorně popisuje. Írán dnes své uživatele celkem účinně odřezává od zbytku světa, byť mají k dispozici různé anonymizační apod. triky typu VPN, Tor, proxy…
Otázka zní: ztíží se to všechno, když bude kořenový server zóny
umístěn jinde, když ITU bude mít ty a ty pravomoci?
Z knihy Kdo řídí Internet lze zřejmě načerpat ještě jedno zjištění.
Byly to peníze amerických daňových poplatníků, za které byla navržena
architektura Internetu. Ve 2. polovině 90. let právě nástup tohoto
média zřejmě byl jedním z podpůrných prostředků americké ekonomiky.
Obě strany, republikáni i demokraté si tehdy tohoto významu byli
zřejmě vědomi. (Alespoň výše uvedená kniha to takto prezentuje; pro
skeptika by se to dalo převyprávět tak, že politici si samozřejmě
nebyli vědomí ničeho, ale shodou okolností měli v daný okamžik trochu
chytřejší poradce – jak komu libo.) I když dnešní situace je už jiná,
třeba budou v USA stále natolik při smyslech, aby si nenechali vzít z
rukou trumf.
Další věc je, že řada sporů o fungování Internetu se vede spíše napříč
jednotlivých států než mezi nimi. Gewirtz vynáší například síťovou
neutralitu jako vítězství amerických principů svobody i proti místním
firmám. To se ale tak dá sotva chápat, prostě jde o konflikt mezi
různými principy. Je logické urychlovat službu lépe platícího
zákazníka, z čistě technického hlediska pak dává smysl preferovat
třeba videopřenos před jinými aplikacemi. Síťová neutralita sama o
sobě není žádným vítězstvím dobra nad zlem, skutečně tržní by bylo
spíše nechat oba koncepty fungovat vedle sebe.
Čili poněkud nihilistický závěr: Záleží na tom všem, pokud stejně
každý chceme něco jiného, máme různé zájmy? Pokud Internet jako celek
stejně nikdo neovládá, ale na úrovni jednotlivých zemí to lze již dnes
(a šlo již včera, dnes naopak efektivněji)? Samozřejmě, s přesunem
správy (čehokoliv kamkoliv) nejspíš vzniknou další úřady a dobře
placení byrokraté, kteří v lepším případě nebudou dělat nic, v horším
problémy…