Znáte jméno James Gleick? Není to pravda zakladatel žádného start-upu či vývojář Linuxu, ale napsal knihu Chaos, což byla jedna z prvním česky vyšlých ucelenějších populárních prací o teorii chaosu, kde se na čtenáře vyvalily všechny ty podivné atraktory a další související bizarnosti. Nyní od Gleicka máme k dispozici i knihu Informace (Argo a Dokořán 2013). Podtitul Historie. Teorie. Záplava pak hned ukazuje i na souvislost s Internetem a dalšími moderními technologiemi, tedy proč se knihou zabývat i na webu o IT.
Nejedná se přirozeně o publikaci primárně o Internetu; vztah je zde nicméně podobný, jako když Albert-László Barabási napsal V pavučině sítí. Vysvětluje zde charakter různých sítí, jak rostou, jak v nich vznikají centra, jak jsou stabilní – přičemž se pochopitelně zabývá i Internetem. Když se Gleick pokouší popsat jakousi historii (pojmu) informace, taky pak narazí nakonec nutně i na Internet, jak jinak.
|
„Není |
Co tedy konkrétně Gleick tvrdí o Internetu? Podle něj vede k tomu, že informace je současně příliš levná i příliš drahá. Levné je ji vytvářet, drahé vyhledávat a filtrovat. Cituje zde výzkumy sahající od počátku elektronické pošty (třeba vnitrofiremní v 80. letech), kdy začalo náhle být velmi snadné vše přeposílat sem a tam s nulovými náklady pro odesilatele, čímž ovšem začali být zahlcováni příjemci. Následné přehlcení informacemi zdaleka nemusí být jen nevinné, od určitého okamžiku se třeba snižuje i úspěšnost medicínských diagnóz, praví se. Přebytek (nepodstatných) informací nakonec snižuje produktivitu prý i obecně, ale přesto ho vyžadujeme. Lidé si současně stěžují na přehlcení i na to, že informací mají příliš málo, chtějí jich dostávat víc.
Co z toho ambivalentního pocitu přesycení versus žádosti po dalších informacích vyvodit? Mohlo by se zdát, že jde o nesoulad vyplývající z rozdílných podmínek minulosti a přítomnosti, podobně jako u přejídání. Co se informací týče, v africké savaně naši předkové potřebovali vědět, kde je lev, kde jsou ořechy, ba i s kým spí jejich kolega, ale s Internetem se to nějak vymklo z rukou. Nebo přímo otočilo? Měli bychom snad platit primárně za odvoz novin, cenit si schopnosti zapomínat? Podobných bonmotů a paradoxních scénářů můžeme vymyslet…
Gleickův historický přehled je ovšem zajímavý hlavně v tom, jak ukazuje, že podobné pocity zde byly vždycky. Internet neznamená žádné „principiálně nové paradigma“, pocity přesycení zažívali už návštěvníci Alexandrijské knihovny. Filozofové raného novověku mudrovali, co způsobí knihtisk. Nepovede k tomu, že literatura, kterou nyní jde snadno šířit, se utopí v moři nesmyslů? Nemělo by tedy téměř vše být spáleno, protože cestu k informacím záplava ve skutečnosti komplikuje? Pomiňme zde náboženské aspekty, Gleick ale cituje i snahy zjednodušit přístup k sekulárnímu vědění tím, že by se naučná literatura omezila na nějakou certifikovanou encyklopedii. Podobné mravokárné nářky si neodpustila ani celá řada jistě chytrých lidí, třeba Leibniz nebo ke stáru Lem – tedy ti, kdo patřili k průkopníkům „počítačového náhledu na svět“.
Když jsme se dostali k encyklopediím, kniha Informace se samozřejmě nemůže vyhnout třeba fenoménu Wikipedie. I zde spolu soupeří dva zásadní přístupy, mazací a zahrnovací.
Zábavný je třeba následující citát z knihy: „Jimmy Wales sám je spíše příznivcem zahrnovacího principu. Koncem léta roku 2007 navštívil jihoafrické Kapské Město, poobědval v místě zvaném Mzoli‘s a vytvořil na Wikipedii pahýl s jedinou větou: „Mzoli’s je řeznictví a restaurace na předměstí Guguletu poblíž Kapského Města v Jihoafrické republice.“ Věta přežila 22 minut, než ji jeden devatenáctiletý administrátor s přezdívkou „^demon“ vymazal z důvodu bezvýznamnosti.“ Samozřejmě tím kauza neskončila…
Knihtisk, železniční doprava, Internet – série technických inovací, je příjemné být uživatelem, ještě lepší úspěšným inovativním podnikatelem, ale nemusíme si kvůli tomu namlouvat, že zrovna my jsme svědky nějakého zásadního dějinného přelomu. Už proto, že to se stejně dá posoudit až zpětně.
Co si tedy z Gleickovy knihy nakonec vzít? Osobní odpověď by zněla: asi hlavně skepsi, ještě silnější než autorovu – a to vůbec ne k samotným technologiím, ale k teoretikům, které se snaží nad nimi nabalovat své výklady celého světa, produkovat úvahy o diskursech, fenoménem či paradigmatech. Nakonec dodavatelé i odběratelé hrají přitom víceméně podobnou hru, ať jde o knihu, rohlík nebo účet na sociální síti.
Kniha ale není jen sociologickými úvahami, obsahuje také techničtější části. Gleick čtenáři např. naservíruje i rozsáhlý materiál z informatiky jako vědy, konkrétně se zde třeba řeší náhodnost, smysluplnost, počitatelnost, délky algoritmů a další speciality.