Nejmenší baterie na světě je menší než zrnko soli a na povrchu waferů (substrátových polovodičů) je lze vedle sebe vyrábět ve velkém množství. Alespoň v prototypu.
Miniaturní elektronika stejně jako biokompatibilní systémy v lidském těle vyžadují počítače a baterie nebo jiné zdroje energie menší než prachové částice. Tomuto vývoji zatím brání dva hlavní faktory: nedostatek zdrojů energie v systémech integrovaných na čipu a obtíže při výrobě integrovatelných mikrobaterií.
Výzkumníci z Chemnitz University of Technology, Leibniz Institute Dresden a Changchun Institute of Applied Chemistry nyní navrhli způsob, jak v submilimetrovém měřítku realizovat aplikace chytrého prachu. Pro napájení těchto systémů pak dále zkonstruovali prototyp dosud nejmenší baterie na světě. Navíc jde prakticky o 2D systém a technologie má nabízet obrovský prostor pro další optimalizace.
Energii pro provoz miniaturních submilimetrových počítačů lze zajistit vývojem vhodných baterií nebo metod „sběru“ energie z prostředí a její přeměny na energii elektrickou. Takovým zdrojem energie mohou být např. mikrotermoelektrické generátory přeměňují teplo na elektřinu, ale jejich výstupní výkon je prozatím příliš nízký na to, aby mohly fungovat v příslušném měřítku. Možným zdrojem energie pro napájení drobných zařízení jsou mechanické vibrace. Slibné jsou také malé fotovoltaické články, které přeměňují světlo na elektrickou energii v systémech na malých čipech. Jenže například u mikroelektroniky, která má fungovat v lidském těle (a obsahující mj. senzory či aktuátory), se na světlo ani mechanické vibrace jako zdroj energie spoléhat nedá. V tom je podstatný rozdíl od řady dalších technologií Internetu věcí (plus samozřejmě požadavek na biokompatibilitu). Nezbývá proto, než se snažit o miniaturizaci baterií a zvyšování jejich kapacity a dalších provozních parametrů.
Výroba malých baterií se od těch klasických značně liší. Kompaktní baterie s vysokou hustotou energie se vyrábějí pomocí „mokré“ chemie. Elektrodové materiály a přísady (uhlíkové materiály, pojiva…) se zpracovávají do suspenze a nanášejí se na kovovou fólii. Mikrobaterie na čipu vyrobené pomocí těchto standardních technologií mohou poskytnout dobrou hustotu energie a výkon, ale mají plochu výrazně větší než jeden milimetr čtvereční.
Pro výrobu baterií na čipu se proto používají jiné techniky a součástky, mj. stohované tenké vrstvy, elektrodové sloupce a mikroelektrody. Výsledkem však bývá nižší kapacita baterií a ani tak jejich plochu často nelze snížit výrazně pod jeden milimetr čtvereční. Cílem nového výzkumu proto bylo navrhnout baterii o průměru výrazně menším než jeden čtvereční milimetr a integrovatelnou na čip, která by přesto měla hustotu energie alespoň 100 mikrowatthodin na čtvereční centimetr. Aby toho dosáhli, vědci proudové kolektory a pásky pro vytvoření elektrod „navíjeli“ – podobný postup používá ve velkém měřítku Tesla při výrobě baterií pro elektromobily. Vrstvený systém se vytvářel postupným nanášením tenkých vrstev polymerních, kovových a dielektrických (izolačních) materiálů na povrch destičky. V důsledku mechanického napětí se vrstvy samy srolovaly do potřebné struktury, k vytvoření válcové mikrobaterie samouspořádáním nebyly potřeba žádné vnější síly. Jak uvádějí autoři nové studie, celá metoda je přitom kompatibilní se zavedenými technologiemi výroby čipů a je schopna vytvářet vysoce výkonné mikrobaterie na povrchu waferu.
Prototyp mikrobaterie je dobíjecí a nejmenší počítačové čipy dokáže prozatím napájet řádově deset hodin.
Yang Li et al, On‐Chip Batteries for Dust‐Sized Computers, Advanced Energy Materials (2022). DOI: 10.1002/aenm.202103641
Zdroj: Chemnitz University of Technology / TechXplore.com
Prosím hezky česky, Pavle.
Technologická univerzita v Saské kamenici
Leibnitzův institut v Drážďanech
Čangčunský Institut aplikované chemie
To je IMHO složité – technologicka nebo technicka. Leibnitz nebo Leibniz. Institut nebo ustav. Anglicky je jednoznacne (ono to teda ani nejsou puvodni nazvy, takze vlastne by se to mohlo uvadet nejen anglicky nebo cesky, ale i nemecky, ze…)