Místo otřepaných aprílových žertů přinášíme na Červené pondělí ukázku z knihy Misha Glenny: Temný trh, kterou nedávno vydalo nakladatelství Dokořán. Přesto, že se titul zabývá hlavně historií počítačové kriminality, vzhledem k nedávnému dění u nás i ve světě je až nezvykle aktuální. Příjemné počtení.
12. února roku 2010 poslal soud v Pittsburghu Maxe Visiona za mříže na třináct let. Šlo o nejtvrdší trest, jaký americký soud kdy vynesl za hacking. Žaloba vyčíslila, že v důsledku jeho hackerských aktivit zmizelo majite-lům z kreditních karet více než 85 milionů dolarů. V současnosti si trest odpykává ve federálním nápravném zařízení s nízkou ostrahou v kalifornském Lompocu. Má přísný zákaz přiblížit se k jakémukoli počítači.
JiLsi byl šťastný jak blecha. Max Vision, Iceman a Iceman stáli sice pořád na nohou, ale lízali si rány z odvetných úderů, které následovaly hned po Icemanově oznámení, že DarkMarket je nastrčená stránka. Většina kartářů teď věřila (chybně), že tou nastrčenou stránkou je CardersMarket a DarkMarket je naopak košer. Výsledkem bylo, že DarkMarket zase rostl, až nakonec počet jeho členů překročil hranici dvou tisíc.
Pochopitelně stále kolovaly řeči, že mezi administrátory DarkMarket jsou věci možná jaksi jiné, než se zdá, ale v tomto okamžiku bylo mezi kartáři stejně ovcí jako „vlků samotářů“ z průkopnických dní kyberzločinu. Stádo se obrátilo k Icemanovi zády a běželo k ohradě DarkMarketu.
Byl prosinec roku 2006 a členové DarkMarketu odváděli úchvatnou práci. JiLsi byl hrdý na to, čeho dosáhl – nakonec se stal respektovaným členem rodiny, uznávaným za svou samostatnost a efektivní práci. Sestavil skvělý tým: Matrix, Master Splyntr a Cha0 byli prvotřídní správci a všichni členové důvěřovali nabízené garanční službě. Shtirlitz a Lord Cyric stáli v záloze a vždy na ně bylo spolehnutí. Uměli velice rychle odhalit podvodníky a se všemi těmi přízemními krysami rychle zatočili, jen co se vynořily z kybernetické stoky. Mezi členy se uzavíralo čím dál více obchodů a příjmy se začaly blížit částkám známým z dob zlatých dní Shadowcrew a CardersPlanet.
Od zatčení lidí z Shadowcrew uplynuly už více než dva roky a vedení DarkMarketu zaplavil pocit uspokojení. To si ale zločinci mohou jen těžko dovolit. „Vlci samotáři“, kteří teď tvořili na diskuzích menšinu, nikdy nespali a dávali si pozor, aby nebyli lapeni. Recka, král podvodníků ze Švédska, se třeba zásadně vyhýbal obchodům s americkými kreditními či debetními kartami, jelikož tím by skočil rovnou do náruče amerických vyšetřovatelů; raději okrádal jen Švédy a další Evropany, ale dával si dobrý pozor, aby nedráždil Američany.
Jenomže spousta kartářů, hlavně z řad těch mladších, byla v otázce bezpečnosti dost laxní. Nešifrovali textovou komunikaci přes ICQ a neuměli náležitě používat VPN ani další tunelovací systémy sloužící k maskování skutečných IP adres. Mezitím v Pittsburghu Mularski vytvářel svou databázi podvodníků, k čemuž používal speciální program, který sám navrhl. Aplikace ukládala do databáze aktivitu jednotlivých kartářů – Mularski měl přístup k jejich zprávám, záznamům z ICQ i IP adresám. A když to bylo možné, tyto informace propojoval s účty na E-Gold (již v této knize zmíněný systém zlatem kryté elektronické měny, kterou kartáři s oblibou používali k převodům peněz).
Vládní úřady se na uživatele této digitální měny dívaly s podezřením a od února 2006 se těšily plnému přístupu k záznamům těchto transakcí. Stalo se tak poté, co byl její zakladatel Douglas Jackson zatčen na Floridě. Důvodem zadržení bylo podezření, že služba slouží k praní špinavých peněz. Avšak co se E-Gold týče, jen pár kybernetických zločinců (pokud vůbec nějací) si dalo dvě a dvě dohromady a pojalo podezření. Výjimkou byli Rusové, kteří se podobným západním společnostem tradičně vyhýbali – E-Gold byl registrován na Belize – a preferovali internetovou měnu firem sídlících v Moskvě, mimo dosah západních policejních sil.
Mularski měl i díky informacím z E-Gold čím dál více důkazů. Na sklonku podzimu roku 2006 kontaktoval policejní úřady v řadě evropských zemí. Ozval se Úřadu pro závažný organizovaný zločin (SOCA) ve Velké Británii, německé federální policii a později i regionální policii spolkové země Bádensko-Württembersko.
Echo dal i úřadu OCLCTIC v Paříži, což byla teprve vznikající instituce s velmi prozaickým názvem Ústřední kancelář pro boj s kriminálními činy souvisejícími s informačními a komunikačními technologiemi. Tam se však setkal s chladným přijetím. Francouzská policie obecně vzato intenzivně spolupracuje se Spojenými státy, zejména v oblastech terorismu a kyberzločinu, ale hluboko ve francouzské společnosti stále přežívá podezíravost vůči USA a jejich záměrům v Evropě. Každé vládě, která se příliš sbližuje se Spojenými státy, hrozí, že ve volbách ztratí důležité hlasy. Takže vlády raději upozorňují státní instituce, aby při jednáních s washingtonskými úřady byly obezřetné.
Šéf agentury OCLCTIC Christian Aghroum považoval za směšné, že pokaždé, co on či důstojníci jeho úřadu požádají o asistenci společnost jako Microsoft, visí ve vzduchu veřejný poprask a podezření, že americké korporace mají francouzskou policii pod palcem. Faktem je, a Aghroum to věděl, že nejde bojovat s kyberzločinem a zároveň – alespoň do určité míry – nespolupracovat se společnostmi, jako je Microsoft. Aghroum byl však pragmatik a bystrý analytik politického bitevního pole, takže se rozhodl Mularskému příliš vstříc nevycházet. Rezignoval na skutečnost, že ve Francii nemají ani politici, ani veřejnost ponětí o kyberzločinu a o tom, co člověk musí udělat, aby jej porazil. Většina Francouzů prostě žila v představě, že člověk může zápasit s nadnárodním zločinem a zkrotit jej z tepla domova, uvnitř hranic země. Zvláště když příslušný zločinec neumí francouzsky, nelze ho pokládat za vážného protivníka a muset se kvůli němu bratříčkovat s USA.
Mularského nepřekvapil jen notoricky známý problém s galským antiamerikanismem. Bylo mu totiž současně řečeno, že OCLCTIC už několik měsíců společně s americkou tajnou službou pracuje na případu, jenž souvisí s… DarkMarketem. Již probíhala dvě paralelní vyšetřování, a jemu nikdo nic neřekl. A co víc, NSA neměla žádný zájem se podělit o informace, které při vyšetřování získala. O několik měsíců dříve vypovídal šéf odboru kriminálního vyšetřování tajné služby u amerického Kongresu a řekl, že díky úzké spolupráci s „dalšími federálními, státními a lokálními policejními složkami… můžeme nyní zajistit existenci rozsáhlé sítě pro vzájemnou výměnu tajných informací, zdrojů i technické odbornosti.“ Tohle však zapomněli sdělit týmu vyšetřujícímu DarkMarket, protože tajná služba odmítala informovat FBI dokonce i o tom, na jaký cíl se právě zaměřují. Těžké chvíle čekaly nejen kybernetické zloděje, ale i kybernetické policisty.
26. února 2010 se Subramaniam přiznal k prvnímu obvinění ze spáchání trestného činu podvodu s kreditními kartami a ve čtyřech bodech obžaloby ze spáchání hypotečních podvodů. Blackfriarský korunní soud ho poslal na čtyři roky do vězení. V době psaní této knihy sedí v západolondýnském vězení Wormwood Scrub, mezi jehož absolventy patří třeba skladatel sir Michael Tippett a kytarista kapely Rolling Stones Keith Richards.
Subramaniam může být propuštěn za dobré chování roku 2012. Větší část jeho případu se týkala hypotečních podvodů a ne DarkMarketu.
Většina členů DarkMarketu si tehdy z policie hlavu nedělala. Měli spíše plné ruce práce udržet stránku na nejvyšší pozici. K tomu potřebovali dorazit Icemana. JiLsi se rozhodl, že smrtící úder provede sám. Jestliže se mu to povede, říkal si, užije si svou hodinu slávy a jeho reputace nesmírně vzroste napříč celou komunitou. Měl také už plné zuby Icemanových neustálých nájezdů, které mu jen přidělávaly práci; a krkem mu lezla i typická Icemanova žlučovitá rétorika.
JiLsiho plán byl jednoduchý. Založil si anonymní e-mailový účet, ze kterého posílal zprávy Icemanově poskytovateli internetových služeb (ISP). Společnost upozorňoval, že CardersMarket, který běží na jejích serverech, má kriminální charakter a že provozovatelé tohoto webu jsou namočeni do rozsáhlých podvodů s kreditními kartami.
Když si Iceman zjistil, z jakého účtu udavačské zprávy chodí, zkusil jako přístupové heslo použít JiLsiův oblíbený řetězec – MSR206 (což byl název legendární kopírky kreditních karet, kterou používali všichni dobří kartáři). A voilá, ono to fungovalo! Iceman se dobral toho, že ho JiLsi pomlouvá u jeho vlastního ISP. To bylo něco neodpustitelného. JiLsi se opravdu dostal za hranici, kterou by žádný (ne)čestný kartář nikdy neměl překročit bez ohledu na to, jak špatné vztahy mezi kartáři mohou v tu dobu panovat: JiLsi se tím stal udavačskou krysou, která zradila člena bratrstva.
Iceman roznesl novinku do všech možných koutů. Zanedlouho si toho všiml i Cha0.
V dozvucích Icemanových obvinění, že DarkMarket je nastrčenou stránkou, všichni stále pociťovali jakýsi neklid. Neměli v tom obvinění přece jen prsty federálové? A pokud ano, tak:* „kdo kurva s nimi dělal,“* jak se jednou vyjádřil jeden ze správců DarkMarketu. Iceman, Splyntr, C0rrupted0ne nebo Silo z webu CardersMarket? Shtirlitz, ten záhadný „Rus“? Nebo snad Lord Cyric, nový moderátor na DarkMarketu? Nebo někdo jiný?
Dva lidé, které dosud nikdo nepodezíral ze spolupráce s policií, byli Matrix001 a JiLsi. Druhého jmenovaného sem tam vinili z neschopnosti (a měli k tomu důvody). Ale že by dělal pro policajty? Ani náhodou. Iceman znal JiLsovo heslo MSR206 už dlouho – zjistil ho během svých hackigových nájezdů do databáze DarkMarketu. Zdálo se ale, že teď ho zná úplně každý. Existovalo podezření, že kdosi neznámý napadl JiLsovu milovanou flashku a vpustil na ni trojana, což útočníkovi umožnilo sledovat každičký úder do klávesnice, čímž by se dostal k nejtajnějším tajům DarkMarketu. Nebo snad JiLsi přece jen nebyl tím, za koho se vydával? Byl snad nějak napojený na záhadnou společnost z 2000 Technology Drive – na Pembrooke Associates?
Pár dnů před Vánoci roku 2006 se JiLsi přihlásil na DarkMarket, aby zkontroloval provoz. V systému však dlouho nepobyl a šel ven si vyřídit nějaké věci z reálného života. Ještě toho odpoledne se vrátil zpátky. „Uživatelské jméno: JiLsi,“ zadal do počítače. „Heslo: MSR206.“ Stroj okamžitě vrátil chybovou hlášku: „Nesprávné přihlašovací jméno nebo heslo.“ JiLsi automaticky zadal údaje znova. Předpokládal, že udělal prostě překlep. Výsledek byl stejný. Zkoušel to znova a znova.
Nebylo pochyb: JiLsi, duchovní otec a hlavní správce DarkMarketu, byl vyloučen z vlastní stránky. Zmocnila se ho panika a rychle se snažil přihlásit na www.mazafaka.ru. Ani ň. Pak zkusil The Vouched – další ze svých stránek. Vstup zakázán.
JiLsiho zalil studený pot. Takový pocit nikdy předtím nezažil. Celý jeho život odtékal po spirále bolesti – a když ne život, tak přinejmenším to, co pro něho mělo opravdový význam. Byl naštvaný a raněný. Zuřil. Kdo mu to jen provedl? A proč vlastně? Reagoval po svém. Snažil se uvolnit v anestetických vlastnostech Martellu, po koňaku pak následovala dýmka cracku. Bolest toho večera a noci pominula. Ale druhého rána se probudil do ještě větší a intenzivnější mizérie, než zažíval předešlého dne.
JiLsimu se konečně podařilo spojit se na ICQ s Cha0em. Rozhovor byl skličující. „Víme, že děláš pro Scotland Yard a Jednotku Hi-Tech zločinu,“ řekl mu Cha0. „Že ses rozhodl bonznout Icemana, byl ten konečný důkaz. Víme, že spolupracuješ s policí. Byl jsi vyloučen ze všech stránek.“
JsiLsi nenacházel slova. Vše, na čem pracoval, se během okamžiku rozplynulo. Byl obviněn z něčeho, co neudělal. Co teď? Kam jít? Beznaděj a nic před tebou, JiLsi, beznaděj a nic před tebou.