Profesionální bezpilotní letecké systémy, v angličtině UAV (Unmanned Aerial Vehicle), známější ale pod familiérním označením drony (přeložitelné do češtiny asi jako „bručouni“) se extrémně rychle stávají všední realitou našich dnů. Předběhly dokonce legislativu, která se v USA i Evropě a jejích národních státech teprve tvoří. V čem leží jejich největší potenciál a kde se skrývají naopak hlavní hrozby?
Využití dronů mimo vojenskou sféru, která stála u jejich zrodu, je obrovské, sahá od leteckého průzkumu pro služby a stálý monitoring objektů v obtížně dostupných podmínkách, přes pomocníky požární ochrany (v této podobě se s komerčním dronem autor poprvé setkal před třemi lety na pražském veletrhu Fire & Security Days) a precizní pomocníky v zemědělství, až po výzkum a náročné servisní operace jako je například oprava prasklého průmyslového potrubí.
Reálné využití je pochopitelně širší, v bezpečnostní sféře sahá například od taktického přehledu o situaci ze vzduchu (výhoda inteligentních dronů je jejich schopnost kooperovat a létat v nejrůznějších formacích), přes identifikaci hrozeb pro ostrahu až po mapování živelných pohrom a přírodních katastrof. V Evropě drony za tímto účelem vyrábí například německá společnost AirRobot GmbH či britská AeroVironment, k dostání jsou zpravidla i s příslušným zaškolením a navazujícím servisem a službami přes partnerské subjekty.
Drony na inspekci
Jedním z nejčastějších civilních způsobů využití dronů v dnešních dnech je inspekce a dokumentace ze vzdušné perspektivy. Droni v podobě relativně stále zlevňujících (cena se dnes pohybuje v řádu desítek tisíc korun) multikoptér vybavených odolným šasi a titanovými vrtulemi, GPS modulem a FULL HD videokamerou provádějí revize vedení vysokého napětí, kontrolu staveb, mostních konstrukcí, vnějšího pláště komínů, továrních areálů a dalších objektů, kde je konvenční přístup obtížný, vybaveni patřičnými senzory (tlaku, zvýšené koncentrace molekul určité látky ve vzduchu) také zachytí i to, co by běžnému lidskému oku s největší pravděpodobností spíše uniklo.
To se týká nejen zběžné kontroly ale také srovnávání s dřívějším stavem věcí. Například evropské farmy stojí díky štědré unijní prozemědělské politice společný evropský rozpočet ročně několik miliard eur. Zemědělství je ze své povahy (například závislost výtěžnosti na výkyvech počasí) pro kontrolní komisaře obtížným oříškem, již několik let ale s úspěchem pomáhá držet tunelování evropských peněz v mezích srovnávací snímkování polí a zemědělských usedlostí, které čerpají evropské dotace.
Evropští farmáři, kteří si nárokují podezřelé množství dotací, nebo porušují pravidla Společné zemědělské politiky, jsou dnes odhalitelní kombinací drahého satelitního snímkování, které je čím dál tím častěji doplňováno a postupně nahrazováno přelety dronů vybavených vedle GPS modulu také snímkovacím a nahrávacím zařízením. Droni ale nejsou pro podobné výhodní jen kvůli nižším nákladům, v roce 2001 proběhla médii kauza, kdy měl britský farmář přijít o dotace a zaplatit pokutu za to, že vykázal pěstování lnu, ale satelit nafotil jen zdánlivě neosetou zem. Při bližším zkoumání se nakonec zjistilo, že farmář nepodváděl, pouze řídké mladé rostlinky se oproti světlému odrazu křídového podloží na satelitních snímcích neukázaly. Náklady na přezkoumání se pochopitelně vyšplhaly do astronomických výšek a právě v takovýchto případech se hodí dron, nebo chcete-li chytré UAV zařízení (bezpilotní letoun). Ty se nyní s úspěchem za podobným účelem nasazují například ve Francii či Itálii, ne ve všech členských zemích je ale situace takto růžová. Může za to nejednotná evropská legislativa. „Provoz bezpilotních systémů si v EU musí řešit každý stát individuálně, výsledkem je značná fragmentace a nemožnost vzájemného uznávání jednotlivých povolení. EK nyní vyvíjí snahu na sjednocení pravidel pro jednotlivé kategorie bezpilotních systémů, na čemž i ÚCL aktivně spolupracuje s ostatními úřady od r. 2009. Sjednocení lze očekávat nejdříve 2017,“ vysvětluje současnou situaci Aleš Böhm z odboru standardizace a regulace sekce letových standardů Úřadu pro civilní letectví.
Podmínky pro využívání komerčních dronů jsou dnes například v Německu svazující natolik, že prakticky znemožňují jejich smysluplné použití nebo alespoň vymazávají většinu výhod, které tato zařízení přinášejí (značně limitující váha, podmínka přímé viditelnosti stroje, zákaz použití v obydlených oblastech). Své by o tom mohli vyprávět provozovatelé německých solárních elektráren, kteří si poměrně rychle navykli využívat UAV zařízení k monitorování stavu křehkých solárních panelů.
Lehce napřed před Evropou jsou momentálně Spojené státy, kde čerstvě Federální úřad pro letectví udělil první povolení pro komerční lety bezpilotního stroje nad americkým územím a zřizuje houfně nejrůznější výjimky a testovací území (státy Aljaška, Nevada, New York, Severní Dakota, Texas a Virginie) pro legální provoz dronů. Souhlas úřadů dostala energetická korporace BP, která na Aljašce využívá přístroje Puma kalifornského výrobce AeroVironment. Naftařský gigant pomocí dronů uskutečňuje kontrolu potrubí, silnic a zařízení u severoaljašského města Prudhoe Bay, kde se nacházejí největší americká ropná pole. Použitý Dron (AeroVironment RQ-20 puma) je vybaven mimo jiné infračervenou kamerou a zastává zejména kontrolní a výzvědné úkoly.
Ani USA ale nemají zatím vypracovanou a schválenou legislativu a také udělené výjimky přinášejí nejrůznější otazníky (jak například legislativně ošetřit situaci, když se s dronem přeruší spojení, nebo jak zabraňovat možným kolizím). Úřad FAA oznámil plán integrovat během pěti let do leteckého provozu zhruba 7500 komerčních dronů, všechny v tzv. testovacím režimu. Testování by mělo trvat do roku 2017 a následně by podobně jako v Evropě mělo dojít k integrování nových zkušeností do zákona. Netýkají se ostatně pouze zákona o civilním letectví, dořešena není zatím ani ochrana soukromí občanů a dat, které drony sbírají (a to jak ze strany soukromníků, tak samotných úřadů).
U nás se zatím využívání dronů řídí zákonem č. 49/1997 Sb. o civilním letectví, ke kterému vydává Úřad pro civilní letectví upřesňující předpisy. Bezpečnost občanů (viz § 52 zákona o civ. let.) je například zpřesněna předpisem z 1. 3. 2012, metodiku a postupy pro povolování leteckých prací prováděných bezpilotními systémy (zvláštní živnost řešená ÚCL namísto ŽÚ) má ÚCL vypracovánu od minulého roku a od této doby ji také aplikuje v praxi. Reálných změn v zákoně se dočkáme nejdříve v roce 2016, na kdy je připravována jeho novela.
Je možná obrana před špehováním drony?
Několikrát jsme v textu zmínili de facto špionážní povahu aktivit dronů jako jejich nejčastější způsob civilního využívání. Lze se sběru našich dat drony bránit. Odpověď je trochu složitější, ale jisté je, že je o tom alespoň přesvědčen Holanďan Ruben Pater. Ten na internetové adrese www.dronesurvivalguide.org zveřejnil siluety nejčastěji používaných bezpilotních strojů a návod na ochranu před útokem dronu v 25 jazykových verzích (mimo jiné také v češtině). Holanďan se pochopitelně zaměřuje hlavně na vojenské útočné a špionážní drony. Všechny drony jsou vyobrazeny v jednotném měřítku pro snadné určení velikosti – od nejmenších dronů na zakázku menších než 1 metr až po Global Hawk s rozpětím křídel 39,9 metru. Snadno dešifrovatelné piktogramy umožňují okamžitě rozlišit pozorovací a útočné drony. K dronům jsou také přiřazeny vlajky států, podle nichž lze identifikovat armádu. Tištěná příručka obsahuje také informace o taktice skrývání se před senzory strojů získané z on-line zdrojů.
V příručce se například dozvíte jak zmást noční vidění, nebo infračervené kamery (FLIR sensory) dronu a poskytuje také nezbytné minimum informací k případnému rušení spojení, matení (například formou GPS spoofingu) a hackování dronů.
Provoz komerčních dronů v ČR z pohledu legislativy
V České republice je provoz dronů pro komerční účely trochu komplikovanější. Hlavní problém spočívá hlavně v nejasnostech, které má na svědomí kombinace zastaralého zákona a nových předpisů. Obecně nelze provozovat autonomní bezpilotní systém ve společném vzdušném prostoru a dron nesmí nést nic nebezpečného. Shazování předmětů je pak zakázáno úplně, což de facto znemožňuje využití dronů například k doručení zboží.
Původní zákon č. 49/1997 Sb. o civilním letectví například také vůbec nerozlišuje inteligentní GPS modulem vybavený bezpilotní systém a RC hobby model, který je možné provozovat pro zábavu na vyhrazených prostranstvích. „Tento rozdíl definuje až letecký předpis Ministerstva dopravy (L2 – Pravidla létání, Doplněk X). Ten je součástí českého právního řádu prostřednictvím § 44 odst. 1 zákona. “ doplňuje Böhm.
Kontroverzní je také například let (byť „podváhového“) dronu s kamerou nad lidmi, nebo v jejich přímé blízkosti, což je dnes běžná praxe například na letních hudebních festivalech. „Obecně řečeno tento druh provozu legální není. ÚCL získává nemálo podnětů na podobné chování pilotů a postupně je řeší formou správních řízení z moci úřední. Je možné udělit pokutu do výše 5 miliónů Kč. Jedinou výjimku mají modely letadel do 20 kg, pro které tyto požadavky jsou jen doporučením. Avšak většina současných multikoptér definici modelu letadla nesplňuje a i při rekreačně-sportovní aktivitě musí být dodrženy požadavky předpisu, stejně jako při užití pro komerční činnosti,“ vysvětluje Böhm.
Pilotování dronu nad lidmi, respektive v hustě zabydlených oblastech je snem a zároveň velkým bolehlavem mnoha společností, soukromníků ale i veřejných institucí. Zatím se jedná o příslib zřejmě poněkud vzdálené budoucnosti, na vině jsou přísné podmínky, zejména pro výrobce dronu: „Toto bude možné dosáhnout pouze procesem osvědčení letové způsobilosti, o které musí usilovat výrobce. Jednotný evropský stavební předpis, na němž spolupracoval i ÚCL, je k dispozici od prosince 2013. Výrobce musí úřad přesvědčit o splnění každého požadavku, týkajícího se každé jednotlivé komponenty. Zatím se touto cestou žádný výrobce nevydal a všechny povolené bezpilotní systémy jsou Úřadem považovány za letově nezpůsobilé a nesmí létat nad třetími osobami, ani v jejich nebezpečné blízkosti (u vrtulníků je uvažována horizontální vzdálenost odpovídající minimálně dvojnásobku výšky letu nad zemí),“ dodává Böhm.
Samostatnou kapitolou jsou pak zmatky v tom, kdy musí být dron a jeho pilot registrován a kdy stačí například jen oznámení o jeho využívání. U samotného stroje bývá rozhodujícím kritériem zpravidla účel letu a/nebo maximální vzletová hmotnost letadla (registrace je nutná u přístrojů s váhou nad 20 kg). U pilotů platí to, že pro každý typ bezpilotního systému musí být dálkově řídící pilot přezkoušen, toto se však netýká například podlimitních hobby modelů. Do budoucna je v plánu také novela předpisu L1 – O způsobilosti leteckého personálu civilního letectví, kde by měla přibýt kapitola stanovující požadavky na získání průkazu dálkově řídícího pilota.
Co se týče záznamových zařízení, platí pro ně stejný předpis jako pro běžné pozemské kamery, tedy STANOVISKO č. 1/2013 Úřadu pro ochranu osobních údajů.
