Využívání videokonferencí nelze nařídit ani upravit interními pravidly soudu, protože každý soudce je při svém rozhodování nezávislý.
Všechny české soudy už mají k dispozici zařízení, která jim umožňují vyslýchat svědky, obviněné nebo odsouzené na dálku prostřednictvím kamer. Videokonferencí se nyní v ČR podle statistik uskuteční přes tisíc měsíčně. Místopředseda pražského městského soudu Jan Kadlec vidí jejich hlavní přínos v možnosti výslechů svědků z jiných států, využití si umí představit také při prodlužování vazby. V rozhovoru pro ČTK připustil, že část pražských soudců se k technické novince zatím staví zdrženlivě.
Zákon dovoluje využívat videokonferenční zařízení při úkonech trestního řízení, pokud to povaha úkonů umožňuje a jestliže to je technicky možné. Ministerstvo vybavilo soudy a věznice technikou v celkové hodnotě 41 milionů korun, dalších 20 milionů stálo zaučení zaměstnanců a jiné náklady projektu. Většinu částky nehradil stát, ale Norské fondy. Úřad si od videokonferencí slibuje především výrazné snížení nákladů na eskorty z věznic, realita ale může být odlišná.
„Funguje to, ale v Praze zatím ne v úplně masovém rozsahu,“ popsal využívání videokonferencí Kadlec. Městský soud proto v rámci celopražského školení toto téma zařadil včetně praktické ukázky, aby soudci získali zkušenosti a přesvědčili se, že jde o uživatelsky přívětivou technologii.
Záměr Vězeňské služby, že by se vězni v podstatě nepřepravovali z věznic k soudům a zpět, se podle Kadlece přinejmenším v hlavním městě doposud neuskutečnil. Pro některé, zejména delší a složitější výslechy totiž není tento způsob komunikace dostačující. „Existují prostě výslechy, kde je bezprostřední kontakt s vyslýchaným více než vhodný. Všichni víme, že dívat se na televizi a s někým být je prostě jiné,“ podotkl soudce.
Obvodní pražští soudci se například na rozdíl od některých jiných okresních soudců spíše zdráhají používat videokonference při rozhodování o podmíněných – tedy předčasných – propuštěních vězňů. „Tato řízení jsou dnes složitější a už u nich vždy neplatí, že rozhodování je formální a výslechy jednoduché,“ upozornil Kadlec.
Využívání videokonferencí nelze nařídit ani upravit interními pravidly soudu, protože každý soudce je při svém rozhodování nezávislý a je pouze na jeho uvážení, jak bude v dané kauze postupovat. „U spousty věcí ale videokonference mohou pomoct. Kde se to určitě využívá u nás i u obvodních soudů, jsou případy, kdy je potřeba vyslechnout někoho z ciziny. Protože když svědek nechce přijet, tak ho z ciziny nemáte jak předvést, a jde o proces levnější, protože svědkovi neplatíme letenku a ubytování,“ vysvětlil Kadlec. Městský soud takto na dálku vyslechl třeba bývalého amerického velvyslance v ČR Richarda Grabera, který svědčil v korupční kauze lobbisty Marka Dalíka.
Videokonference se podle místopředsedy dále hodí pro jednoduché, obsahově méně náročné a pro danou věc méně významné svědecké výpovědi. Využívat by se tak mohly například při vazebních zasedáních, kdy soudci přezkoumávají, zda i nadále existují důvody pro setrvání obviněného ve vazební cele.
Samotné používání videokonferenčního zařízení není složité. Stejně tak podle Kadlece není obtížné domluvit a uskutečnit videokonferenci s cizinou: druhá strana o tom pouze musí předem vědět, zapnout svou techniku a být ve sjednaný čas na příjmu. Někdy pouze může nastat problém s kompatibilitou – například v Německu jsou prý nyní některé přístroje zastaralejší než v Česku.
Do budoucna by soudům podle místopředsedy výrazně ulehčilo, pokud by se videokonference podařilo rozšířit také do nemocnic a psychiatrických léčeben, kam nyní soudci musí za pacienty dojíždět nebo je nechat složitě přepravovat do jednací síně.
